Tvůrčí činnost

Na statek jsme dorazili až po pozdní snídani. Téměř jsem se na usměvavého pana Jiřího těšila. Přivezli jsme mu flašku, abychom poděkovali za ten ukradený a nyní již navrácený starý krov. Měli jsme velké plány, jak budeme staré dřevo integrovat do nově rekonstruovaného domu. Vestavěné trámy, možná ho použijeme i na nábytek. Báječné.

Namísto usměvavého pana Jiřího nás uvítal udělaný mladý muž s vyholenou hlavou, v tílku a starých džínách, připnutých kolem svalnatého trupu širokým koženým páskem.  Právě vyvážel z hlavního domu kolečko s těžkou hlínou, což musela být ta stará podlaha v bývalé stáji udusaná generacemi krav. Zevnitř domu se ozývaly pravidelné údery, tudíž borec s páskem tu nebyl sám.

“Dobrý den. Je tady pan Jiří?” Zahlaholila jsem na borce s radostí, že se něco děje. Trochu zmateně na mne pohlédnul, nic neřekl a jenom navigoval pohled na Sýpku. Pan Jiří se asi skrýval v útrobách a dělal další poznámky na zeď. Křivdila jsem mu. Zdi již byly téměř oškrábané. Na pár místech je prý stáhnou železy, pak ještě posílí zdi v patře, a pak už to pojede. Příčka, štuky, podlahy a budou mít hotovo. Zbytek je na nás.

“Vidím, že máte dneska pomocníky.”

“Jo, to je Ivan.”

“A v domě je ještě asi někdo, že? Slyšeli jsme kopání.”

“Jo, tam je taky Ivan.”

Nevím proč, ale přijde mi to legrační, že se oba jmenují stejně.  “Tak to máte jednoduchý na zapamatování, když pracujete se samými Ivany. Když zavoláte o pomoc, tak přijdou dva. Super – jako v pohádce. Dva Ginové z lahve.”

Mírně zmatený pohled mi řekl, že arabské pohádky maminka panu Jiřímu nikdy nečetla, a že bych svou představivost měla brzdit. Bylo toho na něj trochu moc. Škoda. První svalnatý Ivan byl slovanským zosobněním Gina. Ještě turban na hlavu, založit ruce, uklonit se a být k službám.

“Voni se asi jmenujou jinak. Ale my si to nepamatujeme, tak jim říkáme Ivan a Ivan,” říká s naprostým klidem pan Jiří a ani mu to nepřijde divné, či nedůstojné. Hned mne napadne, jak by mu říkali v Anglii, kdyby tam přišel za prací. S tím svým “ř” by asi daleko nedošel.

“To jsou Rusové?”

“Jo, Ukrajinci.”

Aha, tudíž ne Rusové, ale Ukrajinci. Ale to je taky panu Jiřímu jedno. Prostě mluví rusky, tak jsou to Rusové a Ukrajinci.

Zdrastvujtě. Pozdravím Ivana č. 1, který opět vyjel z hlavního domu s plným kolečkem. V hlavě si již připravuji další větu ze střípků své maturitní ruštiny.

“Zdrastvujtě,” odvětí Ivan s velkým úsměvem. Neustává však v pohybu, vysype kolečko a zpět do domu. Vkročíme do tmavého interiéru – musíme sem dát alespoň provizorní světlo, dělám si mentální poznámky, pozdravit Ivana č. 2, který stojí v šachtě a kope. Již má za sebou dobrých patnáct metrů a vypadá to, že to za dnešek zvládnou až do Sýpky. Nádhera. To tedy znamená, že pokud Michelin dodrží slovo, tak bychom mohli trubky s vodou do konce týdne položit. Jdeme pozdravit druhého Ivana, kterému je úplně jedno, že se snažím být milá v ruštině. Je mu v podstatě úplně jedno, že tam jsme. Ivan č. 2 je naprosto bez úsměvu, jenom kouří a kope. Otevřeme mu alespoň veškeré dveře a okna, aby měl více světla. A taky aby měl víc vzduchu. Vůbec nechápu, jak může dýchat, když kouří. Mám však silný pocit, že to moje otevření dveří a oken vidí jako zhoršení svých pracovních podmínek. Najednou je na něho vidět ze dvora a táhne. Podívá se na mne zamračeným pohledem, cosi zabručí a kope. Raději maštal opustím. Cestou ven vidím, že jeden z kamenných žlabů pro krávy, byl dočasně přeměněn na chladírnu alkoholu. Jeden lahváč za druhým a sem tam i bílá flaštička vodky. Bavíme se představou, jak by se u nás líbilo bezpečákům z Anglie. Otec a Syn balancovali na střeše mírně zpití, bez žádného zabezpečení či helem. Pana Jiřího při práci též chrání pouze montérky, a pokud Ivanové zkonzumují veškeré své zásoby, tak se z nich při kopání bude pařit alkohol.

“Pane Jiří, viděl jste ty žlaby? Vždyť jsou plné alkoholu. To můžete? A hlavně – to opravdu všechno ti chlapi vypijí?”

“No, já si taky trochu cucnu. To víte, to vyprahne, když pořád kopete, či štukujete. Ty žlaby máte tedy báječné. Je úplně neskutečné, jak drží teplotu. Taky jsme Vám rozchodili studnu, abychom si mohli natočit vodu do kbelíků a zalít ty žlaby.” Pan Jiří se úplně rozplývá nad kvalitou starých žulových žlebů. Prý jsou ted už špatně k sehnání.

” Vy tam tedy máte věcí, v té maštali”, dodává.  Mám pocit, že si to budu muset začít psát. Od té doby, co nám ukradli krov, tedy od včerejška, bude dobré mít na paměti, co tu je a co tu není.

“Ale ta maštal, to Vám povím, ta je tedy v hrozným stavu. Jenom ta omítka jak je zasraná. Samá sůl to je. Toho se jen tak nezbavíte. Tak je do zdí tak zažraná, snad ještě víc, než u nás.” Pan Jiří si vesele štukuje a povídá.

“Já
to totiž měl doma. Bydlím ve starým baráku. Votloukl jsem to. Vyčistil. Nově jsem to ohodil. A ty potvory solný mapy zase lezly. A pořád vlhkost. Vůbec jsem se toho nemohl zbavit. A víte, co jsem udělal?” Pan Jiří  se otočil. Ujistil se, že tam stále jsem. Tebe již nebylo, ale to pana Jiřího nezarazilo. Očividně upřednostňoval ženské publikum. Tudíž poslušně stojím a naslouchám.

“A víte, co jsem udělal?” Opakuje s důrazem pan Jiří. Aha, asi je třeba nahodit.

“To tedy nevím. Co jste udělal?” Zapojuji se do dialogu.

Pan Jiří se spokojeně otočí a se zednickou lžíci v ruce a ke mně zády zahlásí.

“Nadstavěl jsem to, paninko. Představte si, nový patro jsem si udělal.”

Lžíce visí ve vzduchu jako vykřičník.

“No tedy, panečku.  A co jste udělal s tím dolním patrem? To máte prázdný?” , opět nadhazuji.  Jednak se rozhovor projevil coby poučný, a pak jenom sledovat tu lžíci. To byla paráda. Jak se pohybovala sem a tam. Občas jako vykřičník, občas jako dirigentská hůlka. Ted zpět do kbelíku se štukem a pokračuje se.

” Tam bydlí tchán s tchýní. ”
Vyprskla jsem smíchy. Přišlo mi to geniální. Jemu to nebylo dost dobrý, tak tam dal tchána s tchýní. Pan Jiří se na mne otočil a nechápavě pokrčil rameny. To bylo ještě lepší. Ani mu to nepřišlo divný. Už jsem se těšila, jak tě tím pobavím.

Našla jsem tě u Ivanů, jak s nimi probíráš z jaké části Ukrajiny jsou a jakým tam mluví dialektem. To mně bylo jasný, že se nebudete bavit o stavění.  Chtě nechtě tě však musím  v lingvistickém bádání vyrušit. Chtěli jsme dnes objet pár stavebnin a obchodů, abychom se podívali, co se zde dá sehnat, a co věci stojí. Rozloučíme se s Ivany, tedy s Vasilem a Michajlem, jak se opravdu jmenují. Co je na tom těžkého k zapamatování to opravdu nevím, a houkneme to Sýpky.

“Pane Jiří, ohlídejte nám to tady. My vyrazíme do Plzně obhlídnout dlaždice na podlahu a do koupelny. Dnes Vás už asi nestihneme, tak se uvidíme zítra.”

V autě tě bavím solnými mapami a ty mne zase historkami z Ukrajiny, jak sem jezdí lidé za prací, a pak je mafie obere o většinu jejich výdělků. Přijde mi úžasný, jak jsi to z nich všechno vytáhnul. Jemně mi vysvětlíš,  že to je jednoduché. Pan Jiří, Michelin a jim podobní jsou na tebe trochu složití. Jednak melou, drmolí, nedívají se na tebe, tudíž jim nemůžeš odčítat ze rtů, tak nějak mají před tebou ostych, kdežto Ivan mluví česky pomalu a prý stejně tak špatně jako ty. Tudíž geniální parták. Mám pocit, že mi naznačuješ, že bych se také mohla víc snažit, když s lidmi mluvím česky, aby ses mohl zapojit.

Michelin se má možná na můj vkus příliš trochu rád. Možná se též příliš chlubí svou motorkou a koženým oděvem a možná si na malé vsi připadá jako malý král, nicméně musím uznat, že držel slovo a přijel, jak slíbil. Tentokrát v bílé dodávce a v montérkách a pustil se do práce. Bavil mne historkami z okolí a vůbec mu nevadilo, že se mu držím v patách. Když pochopil, že neustále přihlížím ne proto, abych ho kontrolovala, protože bych koneckonců stejně nepoznala, zda něco dělá správně, či ne, na to přišel velmi rychle, ale že za ním chodím proto, abych se něčemu přiučila, tak na chvíli odložil nářadí, řádně se na mne podíval a pronesl: “Tak tedy na ženskou jste poměrně učenlivá.” Pak zase nářadí uchopil a pokračoval v práci. Ted jsme spolu klečeli v budoucí koupelně v Sýpce a Michelin mi tvrdil, že je tu cosi v nepořádku s hrubou podlahou, a že je to moc vysoko a bude špatný spád. Když mi vše trpělivě vysvětlil, tak se na mne podíval  co s tím?  Jako kdybych věděla. Přivolali jsme na radu pana Jiřího a nakonec se rozhodlo, že vaničku do sprchového koutu nezapustíme, ale že budeme mít tu stojící. Prý ji mají v OBI v Plzni, tak at ji koupíme, až pojedeme kolem.

Vasil s Michalem se mezitím pustili do náspu před Sýpkou. Rozebrali veškeré kameny, které byly ve výšce ramen. Když jsem se podivovala, proč byl ten násep tak vysoký a proč byl  z kamenů, tak se pan Jiří vyklonil z horního patra, kde všechno slyšel,  a opět se zednickou lžící v ruce mne poučil, že to je proto, aby se prý kdysi pantátovi statkáři a jeho nádeníkům dobře sundávaly pytle z káry. Když už byl z toho okna tak pěkně vykloněný, tak mi též, opět s milým úsměvem, sdělil, že prý máme pod tou nově udělanou podlahou zahrabaný poklad. Prý ještě z třicetileté války, když krajem táhly Švédové.  Říkali mu to prý v hospodě, když šel na oběd. Ihned jsem se šla podívat, jak nám ten beton hezky tvrdne.

“A to vám řekli až ted?” Tiše úpím. I kdyby tam nic nebylo, jenom to dobrodružství, že bychom hledali poklad, mi přišlo úžasný.

“Vy jste tady byl, pane Jiří, když se ta podlaha dělala?”

“Byl. Ale nic jsem neviděl. Bylo tam spoustu děr, a takový malý kulatý otvor, kde asi skladovaly brambory. Tak jsme to všechno pořádně zasypali a upěchovali tou hliněnou podlahou, co Ivanové vykopali z maštale. Udělali jsme to pořádně. Nebojte. To nepropadne.” Opět bezelstný úsměv. On snad není schopen ironie.

Tak poklad tedy hledat nebudeme, pohlédneme jeden na druhého. Utěšujeme se tím, že kdyby tam opravdu něco bylo, tak už to místní vyhrabali, když byl statek opuštěný a nikdo tu nebyl. Ale představa je to krásná, že tam někde v útrobách domu čeká truhla plná cenností. Bavíme se tím celou cestou zpět, když již opět sedíme v autě a jedeme směr Dover. Za měsíc budeme zpět na letní prázdniny. Tedy – prázdniny. Pracovní prázdniny pro tebe a pro mne pracovní dovolená. Na pár týdnů. Železný a parta nám do té doby ještě dokončí elektrické rozvody, postaví komín a padla. Pak je to na nás. Do obývací části s kuchyní uděláme dřevěnou podlahu, do vstupní chodby a koupelny přijdou dlaždice, vyndáme staré trámy z patra, ošetříme proti červotočům a položíme nazpátek. Pak truhlář se schody. Kamnář s kamnami. Instalatér dokončí vodu, dáme sprchu, záchod a umyvadlo. Pak se vymaluje. Pak kuchyně a vybavení. Odlaždičkovat kuchyni.

Seznam roste, peněz ubývá, ale už je něco vidět. Navíc se zdá, že na to v létě nebudeme sami.

Hurá za liškou

“Kampak, kampak?”, říká přísným hlasem panička a hledí na Ferdinanda, který si to žene ke dveřím, že půjde první. ” První půjdu přeci já, teprve potom ty. A teprve, až dostaneš volno, tak si můžeš začít zkoumat.”

A že je toho venku ke zkoumání! Nejdříve očuchat, zda tu nebyl nějaký jiný pejsek, který by si to tu označkoval. To se pak musí rychle přečůrat. Ferdinand vrávorá na zadní nožičce a očkem pokukuje po paničce, zda vidí, jak už je šikovný. Už stojí na jedné zadní a nepodřepává jako holčička! Počkat. Tady něco je. Tady někdo byl. Co to tady voní?  Ferdinand nasaje a strčí čumáček hluboko do stopy. Liška! V noci u nás byla na zahradě liška! Za nníííííííííííííííííí.  Se vztyčeným ocáskem a čumáčkem přitisknutým u země Ferdinand vyráží a kličkuje po zahradě jako nějaký fotbalista. Vpravo, vlevo, dopředu, dozadu. Když se mu stopa ztratí, tak zpět, dokud ji znovu nenajde, a pak znovu vyrazí. Panečku, to ale paráda, takhle stopovat lišku! Nadšením vrtí ocáskem a vyráží ze zahrady ven. Podleze pod plotem a už je na cestě směrem k poli a lesu. Za níííí! Za liškoooooooooooou! V uších mu zní bojovný pokřik a už se vidí, jak jí pokoří.

“Ferdinande, k noze!” volá za ním panička. Ale kdepak Ferda! Pádí si to za liškou. Nevidí a neslyší. Tělo jeden sval a běží a běží.  Avšak kampak na lišku mazanou! Jak by jí jen mohl ten náš Ferdinand dohonit? Na těch svých krátkých nožičkách! Liška se mu už dávno směje za třetím kopcem a Ferda teprve dobíhá na konec prvního pole. Pak ještě jedno pole, pak kopec, pak druhý kopec a pak…. a pak to v něm hrkne.  Krcprc, jezevčičí frc! , zakleje v duchu Ferdinand. Vždyť já nechal paničku doma! Ani jsem na ní nepočkal. No panečku, to bude průůůůůůůůůůůůůůšvih. Rychle domů. Třeba si toho ani nevšimla, utišuje se v duchu.

Ale panička již čeká u vrátek, až se jí ten její Ferdinand vrátí domů. “Kdepak jsi to byl, ty nezbedníku?” vyčiní mu hned, když se Ferda protáhne zpět pod vrátkami. Ale ne moc přísně. Jen tak, aby Ferdinand věděl, že to se přeci nedělá, takhle utíkat bez dovolení. A vždyť on to náš Ferdinand ví! Stáhl ocásek mezi nohy, ouška mu plandají smutně směrem dolů a oddaně kouká na paničku a ví, že provedl něco, co se nemá. A panička zase ví, že se Ferda vrátil brzy. A sám. Protože jí má rád, a protože ví, že tady je doma.